Jaký koupit hvězdářský dalekohled? Podle čeho vybírat? Rozhodně ne podle zvětšení, které si přečtete na krabici s dalekohledem v hypermarketu! Překvapilo vás to? Nevěříte? Čtěte dál a uvidíte co je jen marketing, co opravdu ten který dalekohled dokáže, a jak to poznat. Text není zrovna nejkratší, ale pokud nechcete udělat špatný nákup- což je v téhle branži opravdu snadné- nezbývá, než se dočíst až do konce.
Předně, pokud budete kupovat váš první astronomický dalekohled, nebude to, a ani nemůže být jen samotný dalekohled, tedy nějaká trubka s nějakou optikou, ale bude to celá sada, obsahující:
- dalekohled bez okulárů
- okuláry
- hledáček
- montáž (tak se u astronomických dalekohledů nenazývá nějaká služba nebo činnost, ale je to konkrétní mechanický přístroj)
- stativ
- nějaký nepříliš podstatný balast, jako otočná mapa (obyčejně nepříliš dobrá), CD s počítačovým planetáriem (lze stáhnout ve free verzích), držáky pro smartphony (dají se pořídit za pár kaček) a další ptákoviny
To, co se prodává jako hvězdářské dalekohledy, to nejsou jen roury s optikou, ale jsou to právě takovéto sady. Vždy si překontrolujte, že sada obsahuje vše, co je uvedeno výše (kromě toho balastu).
Aby mohl mít váš nový dalekohled měnitelné zvětšení, musí mít možnost výměny okuláru. Proto se v sadách prodává samostatně dalekohled spolu se sadou různých okulárů. (Součástí sady může být i nějaký ten Barlow, který rozšíří rozsah zvětšení, daný sadou okulárů- viz dále.)
Hvězdářské dalekohledy mívají velká zvětšení, a proto zabírají jen velmi maličký úsek hvězdné oblohy, takže by se s nimi velmi, velmi obtížně mířilo na pozorovaný objekt. Bylo by to jako hledání jehly v kupce sena- i když by jste dalekohled co nejpřesněji zamířili, vždycky by byl ten maličký úsek oblohy, zabraný dalekohledem, kousek vedle místa, kam jste chtěli původně zamířit- zkrátka by jste se netrefili, na to vemte jed. Proto musí být součástí koupené sady hledáček- zařízení, pomocí kterého jde dalekohled přesně zaměřit na vyhlédnutý objekt. Zkrátka a jednoduše, s dalekohledem bez hledáčku by jste si ani neškrtli.
Už jste někdy koukali přes lovecký dalekohled, neboli triedr (binokulár, binar)? Pak jistě víte, jak obtížným se stává udržet v rukách dalekohled se zvětšením větším než 10x. Kdo nevíte, tak raději věřte, že v dalekohledu, drženém v rukách, se obraz neskutečně třese, a pokud chceme něco vypozorovat s triedrem se zvětšením dejme tomu 15x, nezbývá, než si alespoň podepřít lokty o něco pevného. Teď si představte, že se pokoušíte udržet astronomický dalekohled se zvětšením třeba 100x. Dalekohled tedy musí něco pevně držet, podstatně pevněji a přesněji než vaše ruce- a v případě potřeby (vyhledávání objektů) naopak umožnit jeho volný a plynulý pohyb. Tohle umí a zajišťuje montáž dalekohledu. A nakonec, aby šlo dalekohled i s montáží postavit na zem, vše je připevněno na stativu (trojnožce). Vše je vidět na obrázku níže.
Obrázek 1: sestava astronomického dalekohledu
Dalekohled a jeho parametry
Dalekohled je to nejdůležitější, kvůli dalekohledu se pouštíme do nákupu, protože se přes dalekohled díváme. Dalekohled je zařízení, které se skládá z objektivu a okuláru. Objektiv posbírá světlo z pozorovaného objektu a zpracuje je tak, že vytvoří obraz, na který se díváme přes okulár. Okulár je ve své podstatě hodně vymakaná lupa, která tento obraz zvětší. Zvětšení celého dalekohledu je dáno poměrem ohniskové vzdálenosti objektivu a ohniskové vzdálenosti okuláru.
Pěkně si to zapíšeme:
Z=F/f.
Ve vzorečku je Z zvětšení dalekohledu, F ohnisková vzdálenost objektivu dalekohledu a f ohnisková vzdálenost okuláru. Takže, pokud máme například dalekohled o průměru objektivu 90mm a s ohniskovou vzdáleností 800mm a vložíme na místo okuláru nějaký okulár s ohniskovou vzdáleností třeba 10mm, složíme dalekohled se zvětšením Z=F/f=800mm/10mm=80x. Pokud přehodíme 10mm okulár za kupříkladu 16mm, dalekohled bude zvětšovat 50x. Okulár o ohniskové vzdálenosti 5mm by dodal zvětšení 160x.
Pozorný čtenář začíná tušit, že zvětšení nakupovaného dalekohledu by nebylo tím nejdůležitějším parametrem, pokud by šlo dokoupit dostatečný výběr okulárů k výměně. A vskutku, na trhu je opravdu velmi široký výběr okulárů všech možných (i nemožných) ohniskových vzdáleností, kvalit, parametrů a provedení, které budou do vyhlédnutého dalekohledu pasovat. To protože se okuláry dělají ve dvou běžných průměrech- 1,25'' (31,75mm) a 2'' (50,8mm), a s tím počítají i výrobci hvězdářských dalekohledů, kteří je vyrábějí s objímkami k upnutí okulárů taktéž o průměrech 1,25'' nebo 2'' (nekomplikujeme si život tím, že se vyrábějí i jiné průměry- s tím se při nákupu prvního dalekohledu asi nesetkáte). Vězte, že pokud vás to začne bavit a budete svůj dalekohled používat, rozhodně nezůstanete u jednoduchých okulárů, dodávaných v základní výbavě (ve vaší sadě), ale nakoupíte si okuláry podle vlastních představ. Říká se, že okulár je polovina dalekohledu.
Když ne zvětšení, co je tedy nejdůležitějším parametrem astronomického dalekohledu? Nejdůležitější schopnosti a vlastnosti dalekohledu, pokud je tedy kvalitní, závisejí pouze na průměru objektivu. Zdá se vám to divné? Ale opravdu to funguje právě takhle a ne jinak. Průměr objektivu dalekohledu má být co největší. Kdyby nebylo světlo vlnění, mohlo by tomu být jinak, ale protože žijeme v reálném světě, průměr objektivu dalekohledu nekompromisně omezuje maximální zvětšení, jaké daný přístroj zvládne. Nezáleží na jeho byť sebešpičkovější kvalitě, tohle je prostě fyzikální omezení, dané vlnovou délkou světla kolem 0,00055 milimetru. Fyzikální zákony nezmění ani reklama, ani vysoká cena. Pokud bychom od dalekohledu chtěli, aby obraz zvětšil vícekrát, než je přibližně průměr jeho objektivu v milimetrech, vynásobený dvojkou, přišlo by zklamání i s tím nejdražším přístrojem. Obraz by byl rozmazaný, tím více, čím větší by bylo zvětšení, a také docela tmavý. Opravdu může mít ten na začátku zmíněný dalekohled z hypermarketu maximální zvětšení 500x, přestože průměr objektivu je pouze 70mm, a tedy je maximální použitelné zvětšení jen 140x. Zvětšení takového dalekohledu s nějakou ohniskovou vzdáleností objektivu, jak už víme, záleží jen na ohniskových vzdálenostech okulárů a případně dalších optických členech (barlow) ve výbavě dalekohledu. Ale obraz 70mm objektivu je při tak obrovském zvětšení natolik rozmazaný a tmavý, že uvidíte tak leda šedivé a neostré fleky. To už vám ale výrobce na obal dalekohledu jaksi nenapíše. Zvětšení 500x zvládne se vším všudy až „stroj” s průměrem objektivu 250mm.
Zmíněné maximální zvětšení dalekohledu je omezené jeho rozlišovací schopností. Ne moc přesně řečeno je to schopnost dalekohledu zobrazit nejmenší detaily v obraze. Rozlišovací schopnost je, tak jako zvětšení, funkcí průměru objektivu (pokud je dalekohled kvalitní). Vypočítá se přibližně jako poměr r=120/D, kde r je rozlišovací schopnost v úhlových vteřinách a D průměr objektivu dalekohledu v milimetrech.
Velmi důležitou, ne- li nejdůležitější vlastností dalekohledu je světelnost. Při pohledu do hlubin vesmíru nejde až tak moc o to, jednotlivé pozorované objekty mohutně zvětšit, jako spíše zvýšit jejich pozorovaný jas. Na to je potřeba, aby dalekohled posbíral a zpracoval co nejvíce světla. O sběr světla se stará celá plocha objektivu astronomického dalekohledu. Sběrná plocha má být co největší, a proto nejen s ohledem na zvětšení, ale také s ohledem na světelnost, požadujeme co největší průměr objektivu. Při nočním okukování hvězdné oblohy je zornička lidského oka roztažena (neboli dilatována) na průměr kolem pěti milimetrů. Zornička spolu s oční čočkou tvoří jednoduchý objektiv lidského oka. Jeho sběrná plocha je přímo úměrná druhé mocnině jeho průměru- tj. průměru zorničky. Stejně tak plocha objektivu dalekohledu je přímo úměrná druhé mocnině jeho průměru. A poměr těchto druhých mocnin udává, kolikrát je větší plocha objektivu dalekohledu oproti ploše objektivu lidského oka. Dá se to také napsat jako s= (D/d)2 ,kde s je světelnost dalekohledu a d je průměr zorničky oka- 5mm.
Takový obyčejný triedr 10x50 o průměru objektivu 50mm tedy teoreticky pobere celkem s= (D/d)2=(50/5)2= 102= 100 krát více světla než pouhé oko. A opravdu, v triedru z našeho příkladu, ačkoli má zvětšení „jen” 10x, jsou vidět i stokrát méně jasné hvězdy, než jaké jde pozorovat pouhým okem. V praxi to znamená, že pokud dokážeme v noci poblíž města spatřit pouhým okem přibližně 800 hvězd, triedr nám ukáže nějakých 170 000 hvězd. A to je sakra rozdíl, zvětšení nezvětšení. Takový 100mm objektiv posbírá 400x více světla a ukáže skoro milión hvězd. 200mm dalekohled už by uměl ukázat pět miliónů hvězd. Ve skutečnosti na tom ale budou konkrétní dalekohledy o malou trochu hůře. Malé množství užitečného světla totiž pohltí optika dalekohledu a je tam i spousta dalších vlivů, které raději nebudeme rozebírat.
Abychom byli trochu přesnější, zbývá ještě uvést, že jas bodových světelných zdrojů, jakými hvězdy rozhodně jsou, dalekohled vždy zvýší, chová se jako zesilovač světla. Co se týče plošných zdrojů, dalekohled sice celkový jas stejně tak zesílí, ne už ale jas, vztažený na jednotku plochy- to protože je rozjasněný obraz zároveň zvětšen a tím rozložen do větší plochy. V praxi to nevadí a někdy je to dokonce naopak žádoucí (ztmavení "pozadí", tj. veřejným osvětlením přesvícené oblohy).
Při praktickém pozorování vesmíru pomocí astronomického teleskopu existují ještě dvě omezení pro používaná zvětšení, jak shora, tak i zdola. Spodní hranici zvětšení určíme jako z=D/5, kde z je minimální použitelné zvětšení. Pro příklad, nejmenší zvětšení nějakého dalekohledu s průměrem objektivu 150mm (a nebo stačí prostě říci „150mm dalekohledu”) je tedy 150mm/5mm= 30x. Proč? No, zkrátka, dalekohled do našeho oka posílá světlo přes kruhovou plošku, která má průměr D/Z. Tento průměr pak nesmí být větší než průměr zorničky oka, což je našich 5mm. Proto minimální Z, což je z, by nemělo být pod D/5. Jinak by část světla z dalekohledu nevstupovala přes oční čočku do oka, ale ztrácela by se na duhovce (to je ploška oka, která určuje barvu očí- hnědá, zelená, modrá a pod.). Bylo by to k něčemu? Mimo speciální případy nebylo.
Shora omezuje maximální zvětšení při snaze o pozorování nejjemnějších detailů měsíčního povrchu, planet, dvojhvězd a dalších objektů jev, zvaný seeing. Říká se tak rozmazání a rozvlnění obrazů objektů samotnou zemskou atmosférou. Čím větší zvětšení, tím více se to podobá, jakoby byl pozorovaný objekt pod vodní hladinou. Vzduch je také optickým prvkem, i když opravdu velmi slabým. Ovšem slabým jen při pohledu okem. Když chceme nějaký obraz, pozorovaný přes vzdušný obal Země, pořádně zvětšit, pak jej rozostří bubliny teplého vzduchu, stoupající od země vzhůru do nebes. Podobný jev lze dokonce někdy pozorovat i pouhým okem- například nad rozpálenou silnicí nebo nad velkým táborovým ohněm. Dalekohled není oko a k degradaci obrazu stačí podstatně jemnější jevy, než je oheň, nebo kilometry horké silnice. Málokdy se v ČR dají použít větší zvětšení než 100x. Když se ale poštěstí a udělá se dobrý seeing, atmosféra je klidná a teplotně homogenní, příroda nám připraví opravdu úžasné pozorovací zážitky. Když má dalekohled dostatečný průměr, je opticky kvalitní a máme příslušný okulár pro velké zvětšení.
Relativním otvorem dalekohledu nazýváme poměr D/F, tedy podíl průměru objektivu dalekohledu a jeho ohniskové vzdálenosti. Relativní otvor, notoricky nesprávně nazývaný „světelností”, je pro první nákup dalekohledu podstatně méně důležitý než průměr objektivu.
Velmi zajímavý je pro astrofotografy, kteří se zabývají focením komet, mlhovin, hvězdokup a galaxií, spíše než focením planet sluneční soustavy, Slunce a Měsíce. To protože dvojnásobné zvýšení relativního otvoru, například z 1/10 na 1/5, znamená zkrácení potřebného expozičního času na přibližně jednu čtvrtinu. Nebo obecně, poměr expozičních dob je roven převrácené hodnotě druhé mocniny poměru relativních otvorů dalekohledů. Když bychom chtěli třeba vyfotografovat kulovou hvězdokupu M13 dalekohledem s ohniskovou vzdáleností 1000mm, tak se 100mm dalekohledem to bude trvat přibližně 2,25x déle než se 150mm a 4x déle než s 200mm. Až potud by to bylo zajímavé pro ty, kdo by se svým novým dalekohledem chtěli fotit objekty vzdáleného vesmíru. Potíž ale je, že prakticky všechny běžné sady hvězdářských teleskopů jsou vhodné čistě jen pro první pokusy a krůčky v oboru astronomické fotografie, ačkoli mají paralaktickou montáž s dokoupitelným pohonem a třeba jinak skvělou, nebo korigovatelnou obrazovou kvalitu. Ale protože s takovou běžnou sadou nikdy nepořídíte špičkové fotografie, jaké jsou k nalezení na internetu, dá se říct, že na první seznámení s problematikou astrofotografie je relativní otvor přístroje málo důležitý.
Řekli jsme si, že minimální použitelné zvětšení dalekohledu je D/5 a že málokdo skončí jen u těch okulárů, které jsou v ceně přístroje. Zmínili jsme se, že okuláry se vyrábějí s upínacím průměrem 1,25'' a s průměrem 2''. 2'' okuláry jsou vždy o poznání dražší oproti 1,25''. Chceme- li používat minimální zvětšení D/5 častěji (např. na pozorování jemných mlhovin), pak i pro širokoúhlé okuláry se zdánlivým zorným polem 70° stačí 1,25'' provedení, pokud má dalekohled relativní otvor 1:5 nebo větší. Stačí- li méně luxusní okuláry s menším zorným polem, jako např. Plossl, může být relativní otvor i 1:6. Cokoli s menším relativním otvorem (1:7, 1:10, 1:9, 1:15........) už bude chtít buď 2'' okuláry, nebo se budeme muset spokojit s docela úzkým zorným polem. Otázka je, vadí- li to. Třeba já osobně používám na refraktoru s relativním otvorem 1:11 pro zvětšení D/2 širokoúhlý okulár s ohniskovou vzdáleností 23mm a pro D/4 (místo D/5) pak okulár konstrukce Plossl se zorným polem asi 38°. Stačí to tak, ačkoli ten Plossl už není žádný luxus. A teď si vyberte, co preferujete. Dalekohled s menším relativním otvorem, řekněme 1:6 a menším, bude lepší pro nejmenší zvětšení vybavit dražším 2'' okulárem. Nebo se spokojit s 1,25'' s omezeným zorným polem s tím. že pro větší zvětšení, např. D/2,5 už bude fungovat i širokoúhlý 1,25'' okulár. Nota bene, malé zvětšení se používá jen někdy. A ne všechny menší dalekohledy s relativním otvorem pod 1:6 umožňují upnutí velkých 2'' okulárů. Osobně si myslím, jakýkoli dobrý hvězdářský dalekohled, bez ohledu na relativní otvor (pokud je v rozsahu dejme tomu od 1:4 do 1:15), je vybavený pro upínání jak 2'', tak i 1,25'' okulárů přes příslušný adaptér. Uživatele pak neomezuje při výběru vhodných okulárů.
Abychom to ještě víc zkomplikovali, tak vězte, že čím má dalekohled větší relativní otvor, tím větší klade nároky na optickou kvalitu okulárů. Neznamená to, že když vezmete levný okulár a strčíte jej do dalekohledu s relativním otvorem 1:5, nebude se dát na obraz dívat. Ale rozhodně bude obrazová kvalita, zejména na poblíž okrajů zorného pole, o něco horší, oproti použití s relativním otvorem třeba 1:10. Osobně bych ale téhle všeobecně známé zákonistosti nepřikládal- zvláště pro nákup prvního dalekohledu- přespříliš velký význam. Myslím si, že hvězdářský dalekohled je optický přístroj, který má především zprostředkovat příjemné zážitky, neslouží k tomu, abychom se při pozorování s ním zabýval jeho obrazovou kvalitou, pokud tedy není mizerná. Většina hvězdářských dalekohledů na trhu od osvědčených výrobců, pokud nepočítáme nejlevnější modely, přitom má naprosto vyhovující kvalitu obrazu, a stejně tak je i většina okulárů dobře použitelná i u dalekohledů s kratšími ohniskovými vzdálenostmi (většími relativními otvory).
Tak jako pro okuláry, tak i pro samotný dalekohled platí, že se snadněji vyrábí a může být celkově opticky jednodušší, pokud má menší relativní otvor.
Shrnuto, poměr průměru objektivu a ohniskové vzdálenosti dalekohledu má jakýsi význam, nicméně, pro nákup prvního dalekohledu je důležitý především průměr objektivu, provedení, zpracování a kvalita příslušenství, zejména pak montáže a stativu. Běžně dostuné výrobky totiž mají relativní otvory ve velmi rozumných a dobře použitelných mezích- přibližně od 1:5 do 1:15.
Průměr objektivu dalekohledu
Dle průměru objektivu můžeme dalekohledy rozdělit asi takto:
Do 80mm: Hodí se k pozorování desítek jasnějších otevřených hvězdokup, několika jasných mlhovin, galaxie M31, několika planetárních mlhovin a Měsíce.
80mm až 100mm: Dobré přístroje k pozorování mnoha otevřených hvězdokup, jasných mlhovin, několika nejjasnějších galaxií, několika planetárních mlhovin, Měsíce, a i planet. 100mm dalekohledy ukážou jednotlivé hvězdičky v několika nejjasnějších kulových hvězdokupách. Za dobrého seeingu ztratí dech při pozorování planet kvůli horší rozlišovací schopnosti.
100mm až 150mm: Tyto přístroje jsou šikovné jak k pozorování planet a Měsíce, tak také pro deep sky objekty (mlhoviny, planetární mlhoviny, galaxie, hvězdokupy). Zejména průměry 130mm až 150mm ukážou krásu několika desítek nejjasnějších kulových hvězdokup. Drtivou většinu známých otevřených hvězdokup mrknutím oka rozcupují na jednotlivé hvězdy. V dosahu přístrojů je velká spousta galaxií, ačkoli i tyto průměry jsou vhodné spíše pro několik málo nejjasnějších galaxií. Pěkně ukážou také několik málo desítek emisních a reflexních mlhovin. Jdou pozorovat desítky planetárních mlhovin.
150mm až 250mm: Velké dalekohledy. Říká se, že opravdový pozorovací zážitek při pozorování deep sky objektů začíná na průměru 200mm.
Přes 250mm: Vyšší cena, 20kg a více váhy, fantastické pozorovací zážitky.
Nyní se podívejme na jednotlivé optické konstrukce dalekohledů a jejich principy, přednosti i nevýhody.
Zabývat se budeme pouze nejznámějšími a nejběžněji dostupnými konstrukcemi. Nelze předpokládat, že by si začátečník kupoval nějakou specialitu.
Opticky nejjednodušší, nejlevnější, nejuniverzálnější, to je Newtonův dalekohled, neboli krátce jen Newton. Mnohého začátečníka by mohlo zarazit, že je to jen trubka se zrcadly bez jakékoli čočky (až na čočky okulárů). A že takový Newton ani pořádně nevypadá jako dalekohled. Ale je to dalekohled, a to počertu dobrý dalekohled. Ano, správně, genialita Newtonova dalekohledu spočívá v použití speciálně zakřivených zrcadel (parabola+ rovina) místo skleněných čoček. Princip je na obrázku níže, převzatém z Wikipedie, jenž ukazuje, jak by to vypadalo, kdyby se takový Newton podélně vejpůl rozřezal.
Obrázek 2: Newtonův dalekohled
Světlo z pozorovaného objektu jde dírou v tubusu (tubus je ta plechová roura) až na primární zrcadlo s odraznou plochou ve tvaru paraboloidu, od zrcadla se odrazí na sekundární zrcadlo (rovinné). Od sekundárního zrcadla, skloněného pod úhlem 45°, se světlo odrazí na bok tubusu. Na boku tubusu pak leží ohnisko a obrazová rovina dalekohledu a tam také pozorujeme a fotíme. Takže do Newtonu se budeme dívat shora a zboku. Obraz bude vzhůru nohama, což u astronomického dalekohledu rozhodně nevadí.
Na rozdíl od skleněných čoček mají optická zrcadla nespornou výhodu v absenci barevné vady. Čočky, které barevnou vadou trpí, jinak zvětšují obrazy fialové, jinak modré, zelené, žluté, oranžové i červené barvy. To zvyšuje složitost čočkových dalekohledů, které musí tuhle nectnost skla svým optickým provedením korigovat. Jinak by byl jejich obraz rozmazaný a bez kontrastu, což nechceme. Zato Newton pracuje pro všechny barvy identicky, přestože je nesmírně jednoduchý. Opravdu, Newtony nabízejí největší poměr cena/výkon, respektive cena/průměr objektivu právě díky svojí optické primitivnosti. To ale samozřejmě neznamená, že nemají svoje nevýhody. Proč by se jinak vyráběly například achromáty, Cassegrainy, ED a tak dále?
Zde jsou přednosti, nectnosti a základní vlastnosti Newtonů:
- Pro astrofotografii potřebují Newtony s relativním otvorem nad asi 1:10 komakorektor (koma je druh optické vady).
- Pro vizuální pozorování většinou koma tolik nevadí, dokonce ani u přístrojů s relativním otvorem 1:5- záleží na vkusu a přístupu pozorovatele.
- O trochu horší kontrast obrazu kvůli centrálnímu stínění a absenci clon v tubusu.
- Náročnější údržba- kolimace (seřízení optiky) nejlépe před každým pozorováním a/nebo focením, čištění zrcadel (nutná demontáž, opětovná montáž a seřízení po vyčištění), pokovení zrcadel každých 5 až 10 let.
- Před pozorováním musí stát venku kvůli vyrovnání teplot (temperace) dle konstrukce a velikosti půlhodinu až dvě hodiny, jinak není obraz kvalitní. (Lze urychlit pomocí dodělávek- ventilátorů, Peltierových článků a pod.)
- Nejnižší mechanická odolnost přístroje oproti jiným konstrukcím.
- Větší ztráty světla (zastínění sekundárním zrcadlem+ nedokonale lesklé povrchy zrcadel, tj. odrazivost menší než 100%, typicky 85% až 95% na zrcadlo)
- Za nejnižší cenu se dají koupit opravdu velké průměry.
- Nebo obecněji, za málo peněz nabízí hodně muziky.
- Velmi univerzální přístroj- jak na planety, tak na deep sky objekty, ale je výborný i pro astrofotografii.
- Žádná barevná vada.
- Newtony se hodí především k pozorování ve stoje, okulár je vždy vysoko nad zemí.
Dobson, Dobsonův dalekohled, Newton na Dobsonově montáži, tak se říká tomu nejjednoduššímu, co se dá pořídit pro vizuální pozorování vesmíru. Jedná se o velké Newtony (typicky 200mm a více), umístěné na primitivní montáži z nábytkové dřevotřísky. Jednoduchost těchto „strojů” je fenomenální a tomu odpovídá i fantastická cena. Takový 250mm Dobson vyjde na přibližně 600 USD (stav v roce 2017).
Dalšími velmi často používanými a oblíbenými konstrukcemi jsou Cassegrainovy dalekohledy, nebo krátce jen Cassegrainy. Jsou to velmi krátké zrcadlové dalekohledy s menšími relativními otvory (běžně 1:15 až 1:10). Běžně se vyrábějí v provedení se skleněnou korekční deskou na vstupu dalekohledu. Podle provedení desky jsou na trhu buď Schmidt Cassegrainy, anebo levnější a jednodušší Maksutov Cassegrainy. Jak to funguje, můžeme vidět na obrázku níže, opět z Wikipedie.
Obrázek 3: Cassegrainův dalekohled
Světlo z pozorovaného objektu jde opět dírou v tubusu až na primární zrcadlo s odraznou plochou ve tvaru paraboloidu. U klasického Cassegrainu přímo, u Schmidt Cassegrainu a Maksutov Cassegrainu jde světlo nejprve přes korekční desku. Korekční deska nepatrně poopraví cestu světelných paprsků tak, že má dalekohled ve výsledku o něco kvalitnější obraz. Od primárního zrcadla se světlo odráží na sekundární zrcadlo s hyperbolickou odraznou plochou, od které se odrazí, projde dírou v primárním zrcadle a v zadní části tubusu vytvoří obraz k pozorování okulárem nebo k fotografování.
Ačkoli by se mohlo zdát, že korekční desky Schmidt a Maksutov Cassegrainů degradují obraz barevnou vadou podobně jako u refraktorů, není tomu tak. Trik je v tom, že korekční desky lámou světlo opravdu jen nepatrně, proto jsou i chyby ve zobrazení nepatrné- vlastně prakticky nerozeznatelné. U těchto typů dalekohledů zkrátka dostanete dobrý poměr ceny a průměru a přesný, ostrý obraz. Horší je to s kontrastem, protože sekundární zrcadlo mívá relativně velký průměr. Kontrast snižuje také samotné konstrukční provedení dalekohledu.
Níže opět uveďme přednosti, nectnosti a vlastnosti Cassegrainů:
- Dalekohledy jsou fantasticky krátké, takže ušetříte na montáži a jsou skladné a lehké.
- Velmi vhodný k astrofotografii Měsíce a planet. Dobře použitelný i pro astrofotografii deep sky objektů, ale s omezením menšího relativního otvoru a menšího zorného pole.
- Nejnižší kontrast obrazu (velké zastínění sekundárním zrcadlem a vliv konstrukce).
- Největší ztráty světla (dvě zrcadla+ korekční deska, velké zastínění sekundárním zrcadlem)
- Nejdelší temperace kvůli uzavření tubusu korekční deskou.
- Údržba není tak častá jako u Newtonů, nicméně, bez občasné kolimace to nejde. Také potřebují občasné pokovení zrcadel.
- Lepší mechanická odolnost oproti Newtonům.
- Velké průměry jsou dostupné za přijatelnou cenu.
- Vcelku univerzální dalekohledy pro astrofotografii i vizuální pozorování, ale může být problém při velmi malých zvětšeních- ani 2'' okuláry nemusí stačit, pokud chceme široké zorné pole. Běžné výrobky nejsou příliš dobré pro širokoúhlou fotografii.
- Prakticky bez barevné vady.
- Hodí se k pozorování ve stoje i v sedě, podle výšky montáže a stativu a podle preferencí uživatele.
Achromatické refraktory, krátce jen achromáty, používají jako objektiv soustavu dvou čoček, a jistě není třeba je blíže představovat. Když se řekne dalekohled, každý si představí právě podobu achromátu, protože právě takto je většina běžných dalekohledů s čočkovým objektivem, tedy refraktorů, konstruována. Obrázek nejjednoduššího možného refraktoru s objektivem i okulárem tvořenými pouze jednou jedinou čočkou je opět níže. Obrázek byl i v tomto případě získán z Wikipedie.
Obrázek 4: refraktor (Keplerův dalekohled)
Ano, správně, i na našem obrázku je zřejmé, že typický refraktor je právě ta dlouhá trubka s velkým sklem vpředu a malým sklíčkem vzadu, jak ji známe z filmů a vyobrazení hvězdářů s jejich dalekohledy. Objektiv dalekohledu (čočka, dvě čočky, více čoček) láme světlo z pozorovaného objektu, v obrazové rovině vytváří obraz a tento obraz pak zvětšuje okulár (v dnešní době vždy soustava více čoček).
Než se trochu podrobněji dostaneme k achromatickým refraktorům, tj. achromátům, povíme si nejdřív trochu obecněji o refraktorech. Na rozdíl od zrcadlových dalekohledů, reflektorů, jako jsou například výše popsané Newtony a Cassegrainy, mají nespornou výhodu, že světlu z pozorovaného objektu nezavazí v jeho cestě sekundární zrcátko a případně i držák zrcátka (říká se mu pavouk). Pokud se podaří vyrobit tak kvalitní objektiv refraktoru, že je jeho obraz bez znatelných optických vad, tak jedině takovýhle refraktor dokáže ukázat ty nejjemnější detaily i silně zvětšeného obrazu při nejvyšším dosažitelném kontrastu dle fyzikálních zákonů. Objektiv totiž nezastiňuje žádný další optický prvek. A zastínění je právě to, co snižuje kontrast obrazu u klasických zrcadlových dalekohledů. Ku naší radosti, takové čočkové objektivy, které se tomu "dokonalému" obrazu velmi slušně přibližují, opravdu existují. Bohužel, klasické achromáty, ze standardních, levných optických skel, to nejsou.
Kontrast obrazu u refraktorů je ale vyšší oproti reflektorům ještě z jednoho důvodu- tubus dalekohledu je uzavřený a do okuláru proniká prakticky jen to světlo, které prošlo a bylo náležitě zohýbáno a zpracováno objektivem v pozorovaný obraz. A právě tohle neumí zrcadlové dalekohledy, které mají otevřený tubus. Díky soustavě vhodně dimenzovaných clon uvnitř tubusu refraktoru je citlivost čočkového dalekohledu na parazitní světlo z boku minimální. Dá se s nimi tedy kupříkladu pozorovat kde co mezi stromy v tmavém lese, ačkoli naproti nám svítí Slunce. Tohle Cassegrainy zvládají podstatně hůře- je to jako dívat se přes mlhu. Newtony jsou na tom podobně a jsou citlivější také na světlo více z boku tubusu, kam je nasměrovaný okulárový výtah.
Zastínění objektivů zrcadlových dalekohledů- centrální zástin- ale znamená taktéž snížení účinné plochy objektivu, a tím i světelnosti. Všechny refraktory mají jednu opravdu velkou výhodu- propustnost světla přes objektiv refraktoru, tedy průhlednost objektivu, je téměř dokonalá. Přes čočkový objektiv projde téměř 100% světla, které do objektivu vstoupilo. A tohle rozhodně platí jak pro obyčejné achromáty, tak i pro špičkové ED a APO nádhery za šílené peníze. U zrcadlových dalekohledů část světla zastíní sekundární zrcadlo, část se pohltí v nedokonale odrážející vrstvě primárního zrcadla, část na odrazné vrstvě sekundárního zrcadla. Ve výsledku se dobrý achromát vyrovná co do světelnosti dobrému Newtonovu dalekohledu s průměrem o 5% až 20% větším, než je průměr tohoto achromátu.
Speciální vlastností všech refraktorů je pohodlí při pozorování. S ohledem na svou větší konstrukční délku oproti Cassegrainům a s ohledem na polohu okuláru oproti Newtonům, se hodí především k pozorování v sedě na výškově stavitelné židli. Jsou výborné i k pozorování oblohy přes otevřené střešní okno, opět díky delšímu tubusu, povětšinou prodlouženému ještě o délku masivní rosnice. Na rozdíl od Cassegrainů totiž pozorovatel sedí pod oknem, nehrozí tedy kolize pozorovatelovy hlavy se stropem nebo oknem. Objektiv dostatečně dlouhého dalekohledu je přitom vystrčený venku nad oknem, mimo zateplenou nebo nevytemperovanou pozorovací místnost. A taková poloha objektivu se rozhodně vyplácí, protože světlo z pozorovaného objektu nemusí procházet ze studeného venkovního vzduchu do teplého vzduchu v pozorovací místnosti. Protože se vrstvy vzduchu s různými teplotami chovají jako optický prvek, zhoršující ostrost obrazu, tak dlouhý refraktor dodá při tomhle stylu použití nejkvalitnější obraz.
Ovšemže není refraktor jako refraktor. Teď se spolu mrkneme na achromatické refraktory, zkráceně achromáty, jejich výhody a nectnosti. Předně, achromáty se dají nezávazně rozdělit do dvou skupin- krátké achromáty a dlouhé achromáty. Dlouhé achromáty mají relativní otvor menší nebo roven osmičce, dělené průměrem objektivu. Takže například pro 100mm achromát, má- li být dlouhým achromátem, dostáváme relativní otvor přibližně 1/12,5. Krátké achromáty pak mívají relativní otvor větší, kupříkladu 1/5. Mezi běžně vyráběnými achromáty patří mezi dlouhé achromáty např. 70/700mm, 70/900mm, 80/900mm, hraničně 90/800mm a 90/900mm, 90/1000mm, hraničně ještě 102/1000mm a snad ještě s přivřeným okem 120/1000mm.
Výhoda dlouhých achromátů spočívá především v relativně slušné korekci optických vad, zejména barevné vady. Ani u takových dalekohledů ovšem nebude obraz dokonalý, a to je také důvodem, proč mnozí achromáty zatracují. Je ale nutné si uvědomit, že takový dlouhý achromát má i svoje výhody, které v mnoha aplikacích nevýhody dalekohledu převáží. Jsou to již zmíněné výhody refraktorů- kontrast obrazu, vysoká propustnost světla, nízká citlivost na boční světlo, pohodlí při pozorování. A především, achromáty jsou jedinými refraktory, které se dají pořídit za rozumnou cenu. Obraz je nedokonalý a především při větších zvětšeních je to znát jako ztráta kontrastu u nejdrobnějších detailů obrazu. To protože světlo modré a částečně červené barvy už takový dalekohled nedokáže zpracovat dostatečně přesně- červená a především modrá složka obrazu je vždycky trochu rozostřená. Ovšem u těch barev světla, kde je oko nejcitlivější- oranžová, žlutá, zelená- má dlouhý achromát ostrý a kontrastní obraz. Při pozorování při velkých zvětšeních, například planet, Měsíce, dvojhvězd, pomůže žlutý filtr, který ořeže světlo o kratších vlnových délkách. Takovým filtrem je například ATC-Y. Vyrábějí se také speciální filtry k potlačení barevné vady achromátů. Bohužel, cena je dosti vysoká. Nevýhoda použití filtrů je ztáta užitečného světla- obraz je tmavší- a samozřejmě zhoršené podání barev.
Zde jsou výhody, nevýhody a vlastnosti dlouhých achromátů:
- Větší konstrukční délka dalekohledu může být výhodou (pohodlí, pozorování oknem) i nevýhodou (přenášení).
- Prakticky neomezená životnost antireflexních vrstev optiky oproti omezené životnosti odrazných vrstev reflektorů.
- Jsou horší pro astrofotografické použití- menší relativní otvory, na fotografiích je kolem hvězd modré halo (někomu by se to mohlo esteticky zamlouvat), slabší pro fotografování planet a Měsíce. Modré halo částečně potlačí dobrý UHC filtr, úplně opraví žlutý filtr (typu dolní propust, jako je např. ATC Y), částečně opraví např. filtr ATC GY. Bohužel, za cenu snížení věrnosti podání barev.
- Mají nejvyšší kontrast obrazu při malých zvětšeních, horší kontrast při větších zvětšeních.
- Pro lepší obraz lze achromáty snadno přiclonit papírovou clonou, viz zde bez zhoršování vlivu centrálního stínění (na rozdíl od reflektorů).
- Nejmenší ztráty světla ze všech dalekohledů- vyrovnají se o 5% až 20% větším Newtonům.
- Velmi rychlá temperace. Tubus je uzavřený, proto nevzniká komínový efekt od vzduchu, zahřátého masivním primárním zrcadlem, a tím rozmazání obrazu nedostatečně vytemperovného přístroje.
- Téměř bezúdržbové přístroje. Kolimace je potřebná pouze po pádu nebo kolizi dalekohledu. Vyžadují jen občasné vyčištění jediné vnější optické plochy objektivu. Žádné pokovování zrcadel.
- Nejvyšší mechanická odolnost.
- Slušná cena i za střední průměry 100mm až 130mm.
- Dalekohledy větších průměrů by byly příliš dlouhé.
- Výborné k pozorování deep sky objektů, slabší pro planety a Měsíc. Nerozumí si příliš dobře s velkým zvětšením.
- Menší relativní otvory si žádají použití spíše 2'' okulárů pro nejmenší zvětšení.
Teď ještě ve stručnosti ke krátkým achromátům. Tyto dalekohledy mají horší obrazovou kvalitu, avšak jsou šikovné všude tam, kde to není nevýhodou. Najdeme je jako hledáčky (8x50, 9x50, 6x30), cestovní malé dalekohledy (80/400) k přehlídkám oblohy, nenáročná pozorování deep sky objektů a i Měsíce, jako pointační dalekohledy, atd. V každém případě, nákup krátkého achromátu jako prvního dalekohledu, spíše nedoporučujeme.
ED refraktory, APO refraktory, to jsou dalekohledy, které mají všechny výhody refraktorů, ale netrpí nevýhodami achromatického provedení. Jsou to dalekohledy, jejichž obraz je téměř dokonalý i při největších zvětšeních (ovšemže i mezi těmito přístroji jsou rozdíly v kvalitě). Používají se a jsou vynikající jak pro pozorování deep sky objektů (dle průměru), planet a Měsíce, tak i pro astronomickou fotografii. Jsou to úplně nejuniverzálnější dalekohledy. Jejich cena je ale bohužel velmi vysoká a začátečník si je pravděpodobně kupovat nebude.
Okuláry a další optika
Ačkoli si každý uživatel nového dalekohledu časem dokoupí okuláry podle svých představ, můžeme si ve stručnosti napsat i něco málo k okulárům a optice, dodávané v základní výbavě přístroje.
Dle zkušeností bývají slušné okuláry s označením Plossl nebo Super Plossl (SP), dále LE a většinou i UWA. Někteří výrobci ke svým dalekohledům dodávají i dobré okuláry konstrukce Kellner (označení Super, ve výbavě např. dalekohledu Celestron Firstscope 114/900), někteří naopak horší (např. Bresser 70/700, známý jako "Lídlskop" má ve výbavě plastové provedení s horším vycloněním). Asi nejhorší, s čím se autor článku setkal, byly okuláry s označením SR, dodávané k levnému a nepříliš dokonalému dalekohledu Celestron PowerSeeker 80EQ. Přibližně lze odhadnout, že to výrobce s okulárovým vybavením dalekohledu myslel vážně podle toho, že jsou okuláry celokovové a ze skleněné optiky. To platí i pro Barlow a převracecí optické členy, dodávané k dalekohledům. Dobré Barlowy bývají kovové, achromatické.
Hledáčky
Malá věcička na boku tubusu dalekohledu- hledáček- dokáže práci s dalekohledem nejen usnadnit a udělat z ní příjemnou zábavu, ale stejně tak pořádně znepříjemnit. Přesto jsou hledáčky dosti často podceňovanou součástí výbavy.
Hledáček a jeho příslušenství musí umět následující:
- Co nejpřesněji zamířit dalekohled na pozorovaný objekt.
- Umožnit seřízení hledáčku tak, aby jeho optická osa byla rovnoběžná s optickou osou dalekohledu.
- Nezavazet při používání dalekohledu.
V běžné výbavě prodávaných dalekohledů bývají dva typy hledáčků- red dot (někdy též nazývaný laserový hledáček) a teleskopické hledáčky (v podstatě malé dalekohledy).
Red dot hledáčky fungují tak, že zobrazují červený svítící bod jakoby v nekonečné vzdálenosti od pozorovatelova oka. O to se stará speciálně zakřivené polopropustné zrcátko, které zobrazuje nepatrnou svítící plošku, vzniklou vhodným zacloněním červené LED. Pokud se podíváme přes red dot hledáček na oblohu, bude o trochu ztmavená, jako při pohledu např. přes sluneční brýle, a na obloze uvidíme promítnutou červenou tečku. Tam, kde je tato červená tečka vidět, tam také míří dalekohled (pokud je hledáček správně seřízený). Jednoduché, ale účinné. Pokud uživatel netrpí šilhavostí, může při hledání pomocí red dot používat obě oči. Naše mozkovna si samozřejmě obrazy z obou očí spojí v jeden, takže uvidíme jak hvězdnou oblohu bez ztmavení, způsobeného polopropustnou optikou hledáčku, tak červenou tečku. Obojí přesně stejným směrem, protože i oči mají obě optické osy rovnoběžné. Pohled do typického red dotu (zde použitého jako mířidlo střelné zbraně) je na obrázku níže (převzato z wikipedie).
Obrázek 5: pohled do hledáčku typu red dot
Pro výrobce mají red dot nespornou výhodu- velmi nízká výrobní cena takového hledáčku. S prodejní cenou už to tak nebývá. Nevýhodou tohoto typu hledáčku je nižší přesnost oproti teleskopickým hledáčkům. Přesnost Red dot je v nejlepším možném případě závislá na rozlišovací schopnosti zraku, protože obraz hvězdné oblohy není zvětšen. Rozlišovací schopnost očí ve tmě je horší než při dostatečném osvětlení a pohybuje se kolem 5'. Ovšem 5' je typický poloměr zorného pole při pozorování např. Jupiteru 150mm Newtonem při maximálním zvětšení (300x, okulár Plossl). Někdy se tedy nemusí podařit namířit dalekohled hned napoprvé. Ještě horší je situace při hledání deep sky objektů. Prakticky vždy míříme dalekohled na objekt, který není pouhým zrakem vidět, a tedy míříme podle mapy kamsi do prostoru mezi hvězdy. Je to tedy spíš jakýsi odhad než přesné míření. Čím méně hvězd je vidět, tím hůře. Ruku na srdce, kdo má v dnešní době luxus tmavé oblohy tam, kam chodí pozorovat? Zejména u planetárních mlhovin o malých úhlových rozměrech, které se dají rozeznat od hvězdy až při velkých zvětšeních, si často musí pozorovatel pomáhat dohledáním mlhoviny přímo v okuláru dalekohledu podle podrobné vyhledávací mapky.
Velká výhoda red dot hledáčků je pak jejich jednoduchost, rychlost při hledání vyhlédnutého objektu (alespoň většinou) a relativně dobré pohodlí (nevyžaduje zaujímat krkolomné polohy, jako např. přímohledný teleskopický hledáček). Autor článku považuje za nejlepší (ale ve standardní výbavě dalekohledů nedodávanou) variantu kombinaci red dot hledáčku pro rychlé přibližné zamíření a zalomeného teleskopického hledáčku se správně orientovaným obrazem pro přesné dohledání objektu.
Ještě dodejme, že použitelnost red dotů zhoršuje fakt, že pozorovatelovo oko musí být při hledání na optické ose hledáčku s maximální odchylkou, danou polovinou rozměru sklíčka hledáčku. Bohužel, plastové red dot v základní výbavě levných dalekohledů mají tak malou optiku, že spíš než aby jste mířili na objekt, marně se ve tmě snažíte najít svítící bod. Takto udělaný hledáček pokazí celé pozorování.
Nezalomené teleskopické hledáčky, to je jiná káva. Obraz je patřičně zvětšený, většinou vzhůru nohama, a v okuláru je viditelný kříž. Pokud umístíme pozorovaný objekt na střed kříže, je vidět i v zorném poli dalekohledu- vždy, i při největším zvětšení. Samozřejmě za podmínky správně seřízeného hledáčku. Při běžných průměrech teleskopických hledáčků od 30mm do 50mm je spousta objektů viditelných přímo v hledáčku. Ty slabší lze velmi přesně lokalizovat podle velkého množství orientačních hvězd, které malý dalekohled zvládne ukázat.
Ne vždy je vidět záměrný kříž hledáčku- pokud je obloha opravdu tmavá, musí se kříž osvětlit. Některé hledáčky to umí, ale takové se bohužel v běžné výbavě dalekohledů nevyskytují. Naštěstí ale většina obyvatel Česka tuto funkci nebude potřebovat.
Při hledání pomocí nezalomeného teleskopického hledáčku lze použít obou očí podobně, jako s red dotem. Při tomto použití jsou vidět současně dva jakoby přes sebe přeložené obrazy hvězdné oblohy a zorného pole hledáčku s hvězdami a záměrným křížem. Pokud se shoduje poloha středu záměrného kříže hledáčku s polohou např. nějaké hledané hvězdy, pak je tato hvězda současně viditelná i v zorném poli hledáčku.
Na rozdíl od red dotů a zalomených hledáčků se musíme k použití tohoto typu hledáčku mnohdy různě kroutit a jinak mučit, abychom se mohli podívat do jeho okuláru. Na druhé straně, vyhledávání s nezalomeným hledáčkem bývá vcelku rychlé.
Pozor ovšem na levné, většinou plastové teleskopické hledáčky. Většinou bývají označované jako 6x24, 5x24 a podobně. Jejich optika je plastová, montáž (to co drží hledáček na tubusu dalekohledu) je taktéž z plastu, obraz je neostrý, zorné pole velmi úzké. Levné hledáčky neukážou na hvězdné obloze více hvězd, než kolik je vidět pouhým okem. Sečteno a podtrženo, jsou tak mizerné, že levné red doty jsou o poznání lepší a použitelnější. Použití plastu jako základního materiálu není takový problém- plast je výborný, houževnatý, levný a esteticky zajímavý materiál. Aby se vyrovnal kovu, musí se ale použít dostatečně dimenzovaný, masivní kus. Ze správně voleného plastu. To výrobci nedělají. Jde jim čistě jen o výrobní cenu. A tedy se plast v dnešní době stal synonymem pro mizernou kvalitu u většiny hvězdářských dalekohledů.
Zato kovové hledáčky 6x30, 8x50 a 9x50, které jsou k mání v sestavách s lepšími dalekohledy, ty jsou naprosto vynikající. Pohled do hledáčku Sky Watcher 9x50 s širokým zorným polem je podobný jako pohled do 50mm triedru. Kvalita obrazu není špičková, ale pro daný účel je naprosto vyhovující. Níže na obrázku je vidět 200mm Newton s klasickým teleskopickým hledáčkem ve velmi, opravdu velmi nepohodlné poloze.
Obrázek 6: 203mm Newtonův dalekohled s klasickým, přímohledným teleskopickým hledáčkem
Zalomené teleskopické hledáčky odstraňují hlavní nevýhodu standardních hledáčků- nepohodlí při použití. Do okuláru zalomeného hledáčku se díváme ze strany tubusu, většinou v pohodlné poloze. Na druhé straně, jsou zde dvě nevýhody. První je, že na rozdíl od red dotů a klasických hledáčků nelze při vyhledávání použít obě oči. Dalekohled je nutné zamířit tak nějak odhadem a poté se podívat do okuláru hledáčku, zda se to podařilo. Pokud je zorné pole hledáčku dostatečně široké a pozorovatel má dobrý cvik, jde to. Lepší ale je, jak už bylo výše naťuknuto, kombinovat zalomený hledáček s red dotem. Druhá nectnost je v orientaci obrazu v hledáčku. Obraz je sice vzpřímený (tj. není vzhůru nohama, jako u klasiky), ale je stranově převrácený (vlevo a vpravo je opačně). A z toho je pak mnohdy pěkný guláš. Pokud je hledáček pod naším okem a míří před nás, máme vzpřímený, ale stranově obrácený obraz. Pokud je hledáček před naším okem a míří vlevo nebo vpravo od nás, pak je obraz vzhůru nohama, ale stranově správný. Když je to něco mezi... ...prase se v tom vyznej. Použití zalomeného hledáčku chce cvik a cit. A nebo pořídit hledáček se správným obrazem- stranově i výškově. Takové ale opět ve výbavě dalekohledů nenajdeme. Níže na obrázku je příklad zalomeného hledáčku. Obrázek je z Wikipedie.
Obrázek 7: zalomený teleskopický hledáček
Montáže a stativy
Začněme u stativů, neboli třínohých věcí, co mají pevně držet montáž dalekohledu na zemi. Mají, pevně... ...ale ne vždy tomu tak je. A zase ty plasty. Ano, mnohé velmi lehké stativy s nohami ze slitin hliníku nevděčí za svou mizernou pověst ani tak použitému materiálu- slitině hliníku- nebo nesprávně dimenzovaným průřezům profilů. Největším problémem je uchycení noh pomocí plastových kloubů se strašnými vůlemi, a to především v otočném uložení. Ani ten plast není na tomto konkrétním místě nejvhodnějším materiálem s ohledem na celkovou tuhost součástky. Brutální dotažení šroubů, které jsou osami pro otočné uložení, nepomůže. Součinitelé smykových tření v kloubech jsou natolik nízké, a síly, kterým by při dostatečném dotažení musel celek „čelit” natolik velké, že bychom dříve takový šroubek strhali, nebo rozdrtili příslušný plastový dílec, popřípadě zdeformovali spodní část hlavy montáže. Viz obrázek níže.
Obrázek 8: ukázka nekvalitního stativu s nohami z profilů z hliníkové slitiny
Dalekohledy s takto provedenými stativy zásadně nekupujte. Jsou to tak hrozné stativy, že degradují tuhost téměř jakékoli montáže, i takové, která je jinak i sama o sobě dost chabá.
Pro domácí kutily se sice nabízí možnost dalekohled s takto mizerným stativem upravit, popřípadě stativ rovnou vyměnit za lepší, ale otázkou je, zda je výhodné dalekohled s mizerným stativem vůbec kupovat. Protože pokud je špatná jedna část příslušenství, bude pravděpodobně špatný i zbytek.
Takže, v současné době se vyplatí nákup kvalitních sestav, kde je montáž posazena na stativu s nerezovými nohami o průměru 1,75'' nebo 2''. Tuhost stativů jde ruku v ruce s nosností. Ta je u dobrých stativů několik desítek kg. Například velmi slušný ocelový stativ Sky Watcher s 1,75'' nohami má udávanou nosnost 15kg- viz obrázek 6.
Co se týče montáží, na trhu jich je nepřeberné množství.
Asi není nejlepším nápadem doporučovat k prvnímu nákupu dalekohledu stroj s navigovanou montáží (obsahuje elektromotorky a elektroniku, které samy namíří dalekohled na objekt, který pozorovatel zadá). Navigované jsou nejčastěji azimutální montáže, dodávané ke Schmidt- Cassegrainům nebo Maksutov- Cassegrainům. Jednak jsou takové s dalekohledy navigovanou montáží dosti drahé, no a za druhé, azimutální montáž není moc dobrá ani k prvním pokusům s astrofotografií (kromě planet a Měsíce). Navíc, začátečník, který si chce koupit svůj první dalekohled, by se měl také naučit orientaci na obloze, která k astronomii patří.
Padla zde zmínka o azimutální montáži. Nejjednodušší azimutální montáží je Dobsonova montáž, o které jsme si už něco napsali. Je to montáž, která je šikovná především pro nenáročné okukování oblohy, nic víc, nic míň. Při své jednoduchosti a nenáročnosti oplývá velmi dobrou tuhostí. Dalekohled na azimutální montáži (samozřejmě nejen Dobsonově) lze mířit rotací kolem dvou os- vertikální (vlevo, vpravo) a horizontální (nahoru, dolů). To je pro začátečníka a vůbec pozorovatele, který je zvyklý právě na tyhle dva přirozené, pozemské pohyby, docela uživatelsky přívětivé.
Azimutální montáž ale postrádá dvě luxusní vlastnosti paralaktické montáže- schopnost sledovat denní pohyb oblohy od východu k západu rotací kolem jediné- polární- osy. Paralaktické montáže jsou k prodávaným hvězdářským dalekohledům běžně v dostání jak v navigovaných, tak obyčejných variantách. Pro nákup prvního dalekohledu bude vhodnější varianta bez navigace. Ušetřené peníze je lepší investovat do většího průměru dalekohledu. Prakticky všechny montáže k běžným dalekohledům jsou Německého typu- viz. obrázky 1 a 6. A prakticky všechny lze dovybavit o hodinový strojek, který točí montáží kolem polární osy tak, že pozorovaný objekt zůstává v zorném poli dalekohledu teoreticky i celou noc (za podmínky přesného chodu strojku, dobře ustavené montáže a vyváženého dalekohledu).
I pro montáže lze zavést podobné pravidlo jako pro stativy. Dobrá, tuhá montáž, která je použitelná i při větších zvětšeních, má nosnost kolem 10kg a nebo více.
Tipy na dobrý nákup
Newton značky Sky Watcher, průměr 203mm, ohnisková vzdálenost 1000mm, montáž NEQ-5 (EQ-5), stativ z 1,75'' ocelových trubek, hledáček 9x50, okuláry buď Super Plossl 25mm a 10mm, nebo jeden okulár LE, dle prodejce. Vhodné dokoupit pohon polární osy montáže, další okuláry, filtry (UHC, barevné).
Dobson značky Sky-Watcher, průměr 254mm, ohnisková vzdálenost 1200mm, clasic- Pyrex, plnotubus, dobsonova montáž, hledáček 9x50, okuláry Super Plossl 25mm a 10mm
Levná alternativa- opět Dobson, stejná značka, ale 150/1200mm
Achromát značky Sky Watcher, průměr 120mm, ohnisková vzdálenost 1000mm, montáž NEQ-5 (EQ-5), stativ z 1,75'' ocelových trubek, hledáček 9x50, okuláry Super Plossl 25mm a 10mm. Pro pozorování planet a Měsíce doporučujeme dlekohled zaclonit na menší průměr a / nebo používat barevné filtry.