Krátký textík níže má uvést na pravou míru neustále rozšiřovaný a opakovaný nesmysl. Tento nesmysl se pravidelně vyskytuje především na českých webech s astronomickou tématikou. Na těch se pravidelně dozvídáme nepravdivou informaci, že uzpůsobení zraku snížené intenzitě okolního osvětlení se nazývá akomodací. Což je samozřejmě nesmysl a v rozporu s učivem přírodopisu základní školy.
Takže, správně je to takhle:
Akomodací se nazývá proces změny ohniskové vzdálenosti oční čočky. Probíhá zpravidla v závislosti na vzdálenosti pozorované scény tak, abychom tuto scénu viděli ostře bez ohledu na její vzdálenost od očí (funguje to samozřejmě jen v omezeném rozsahu vzdáleností). Lidově řečeno, naše oči se automaticky zaostřují, podobně jako třeba foťák s autofokusem. Akomodace probíhá téměř vždy reflexivně, ale zaostření nebo rozostření zraku lze provádět i vědomě prostřednictvím vůle, zejména po získání jistého cviku. Proces akomodace napříč celým rozsahem trvá přibližně čtvrt sekundy. Více informací například na Wikipedii.
Dilatace zornice je plně reflexivní proces změny průměru oční zorničky v rozsahu typicky od 2mm do 7mm (horní hranice se snižuje s věkem, ve středním věku kolem 5mm, ve stáří jen 2,5mm). Dilataci zornice umožňuje pupilární reflex. Jak rychle reaguje zornička na změny osvětlení? Rozhodně jí to netrvá desítky minut, jak se nám snaží nakecat někteří čeští astronomové! Rychlost dilatace zornice samozřejmě závisí na mnoha faktorech, například na poměru změny intenzity osvětlení (větší poměr znamená vyšší rychlost a kratší reakční dobu), na osvětlení (nižší osvětlení znamená menší rychlost a delší reakční čas), nebo také na tom, zda se intenzita osvětlení snižuje a zornička zvětšuje či naopak (roztažení zorničky trvá déle než zmenšení). Obecně reaguje zornička na změny osvětlení se zpožděním asi 0,3 sekundy. Jakmile se začne průměr zorničky měnit, tak rychlost změny průměru dosahuje v maximu jednotek milimetrů za sekundu. Celkově lze tedy dilataci zornice považovat za děj, který v praxi trvá desetiny až maximálně jednotky sekund. Chcete- li se dozvědět o něco více, můžete se začíst například do článku The pupillary light reflex in normal subjects.
Adaptace zraku je přizpůsobení zraku rozdílným světelným podmínkám. Ačkoli adaptaci tak trochu napomáhá i dilatace zorničky (pupilární reflex), rozsah změny průměru zornice je žalostně malý s přihlédnutím k rozsahu intenzit osvětlení, kterým se dokáže (a musí umět) náš zrak uzpůsobit. Tento rozsah je obrovský. Čípky na sítnici oka zvládají při fotopickém vidění pracovat za intenzit osvětlení od 10 luxů do 100 000 luxů, kdy zdravé oko vnímá ostrý obraz a rozeznává správně všechny barvy. Tyčinky zase zprostředkovávají skotopické vidění a uplatňují se především při velmi nízkých jasech pod 0,1 luxu. Tehdy už ale vše vidíme černobíle a rozmazaně. A nakonec, při osvětleních od 0,1 do 10 luxů pracují i čípky i tyčinky, jedná se o mezopické vidění. Ostrost obrazu i schopnost vnímat barevné odstíny je při mezopickém vidění někde mezi fotopickým a skotopickým viděním- čím nižší osvětlení, tím horší. Adaptace zraku na pořádnou tmu trvá až 60 minut. Naopak u oka, uzpůsobeného nízkému osvětlení, zabere adaptace na denní světlo výrazně kratší dobu, jen asi 10 minut. Letem světem se adaptací zraku zabývají například WikiSkripta.
PS: Pro všechny, kdo používají mozek a nenechají si nakecat povídačky, je tu e-shop AESobchod.